Zdroj: opojisteni.cz

Mgr. Jana Andraščiková, LL.M. / právník, evropská agenda / Česká asociace pojišťoven

Mimosoudní řešení sporů (alternative dispute resolutions, ADR) je alternativou k řešení sporů klasickou soudní cestou. Mezi ADR lze zařadit různé metody a jejich vzájemné kombinace. K nejznámějším a nejrozšířenějším patří mediace či konciliace, jsou však aplikovány i hybridní formy, jako je např. med-arb, arb-med, medaloa, mini-trial apod. Přístup k rozhodčímu řízení v rámci ADR se v jednotlivých právních kulturách koncepčně ovšem poněkud rozchází.

Zatímco většina zemí vycházejících z principů common law řadí rozhodčí řízení mezi ADR, země fungující na principu civil law rozhodčí řízení z ADR vyčleňují. Tím zdůrazňují, že rozhodčí řízení je alternativou k řízení soudnímu, a to jak co do jeho charakteru, tak zejména co do výsledku. Rozhodčí nálezy jsou většinou kladeny naroveň rozsudkům soudů, čímž nelze říct, že by common law často nedospělo ke stejnému závěru; koncepčně tomu tak je z jiných důvodů. V režimu common law se totiž vychází z toho, že i výkon soudní moci (soudů jakožto orgánů veřejné moci) má smluvní základ, stejně jako výkon jakékoliv jiné veřejné moci. Naproti tomu ve většině zemí s civil law se počítá spíše s tím, že veřejná moc je odvozována od státní suverenity jako imanentní součásti „státu“, jak v pojetí mezinárodního práva, tak z pohledu vnitrostátního.¹

I když má využití jednotlivých metod ADR dlouhodobější tradici v USA a státech západní Evropy,² z důvodu nesporných výhod dochází k jejich rozšíření i v ostatních členských státech EU. Ve srovnání se soudním řízením přináší ADR vyšší flexibilitu. Jednotlivé techniky ADR i jejich kombinace lze považovat za inovativní, a to vzhledem k většímu výběru vhodného postupu zamezujícího vzniku či rozšíření sporu, k jeho urovnání za aktivnější participace, ale i ke zvýšené oboustranné spokojenosti. ADR charakterizuje dobrovolnost, nižší formálnost procesu, efektivnější i ekonomičtější průběh, individualizace, zesílená možnost ochrany soukromí a v neposlední řadě fakt, že dochází ke stavění běhu lhůt. Za těchto podmínek se potenciál nachází v možnosti přizpůsobit řešení sporu dle jeho specifik nebo povahy vztahu stran. Idea spolupráce při řešení sporu je výborným základem pro zachování vzájemné důvěry zúčastněných subjektů. Tyto rysy, společně s vysokou mírou úspešnosti ADR,³ vytvářejí vhodný základ pro jejich frekventovanější využívání. Ze širšího hlediska lze samozřejmě spatřovat pozitiva i v potenciálním odlehčení přetíženému soudnímu systému. Vzhledem k popsaným charakteristickým znakům jsou ADR metody vhodné (nejen) k řešení spotřebitelských sporů.

V tomto ohledu se postoj Evropské komise, proklamující ADR, v posledních letech významně posunul. Základem legislativní úpravy na evropské úrovni je směrnice o ADR,⁴ jež bude do července 2019 předmětem hodnocení a revize. Úprava on-line řešení spotřebitelských sporů podléhá souvisejícímu nařízení o ODR.⁵ Tyto legislativní předpisy odrážejí snahu o posílení informovanosti a postavení spotřebitele při naplňování svých práv a také příklon k podpoře jeho samostané aktivity v rámci rozvoje digitalizace a přeshraničních vztahů. Uvedené tendence nezůstaly bez odezvy: během prvního roku fungování ODR platformy bylo podáno 24 000 žádostí, přičemž více než třetina nesla přeshraniční charakter.⁶

Jak jsme naznačili výše, v českém právním prostředí je ADR pořád mladým institutem, s nímž prozatím není široká ani odborná veřejnost plně obeznámena. Ve spotřebitelské oblasti je páteří legislativní úpravy zákon o ochraně spotřebitele,⁷ který v návaznosti na požadavek harmonizace s evropským právem zakotvil možnost ADR u spotřebitelských sporů. Dle zákona jsou k realizaci ADR zmocněni: finanční arbitr, Český telekomunikační úřad, Energetický regulační úřad a Česká obchodní inspekce, při níž působí Evropské spotřebitelské centrum. Zákon nevylučuje výkon ADR jiným subjektem poveřeným Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Tuto možnost využilo Sdružení českých spotřebitelů, z. ú., a Česká advokátní komora k vytvoření orgánu mimosoudního řešení sporů klienta s advokátem. Tento krok je odrazem zahraničních tendencí vytvářet sektorové, věcně specializované ADR entity. Tyto subjekty by bylo složité popsat v obecné rovině. Odlišují se totiž zaměřením, nákladovostí i způsobem závaznosti finálního stanoviska. Pro spotřebitele ale vytvářejí možnost rychlejšího a jednoduššího uzavření sporu za podpory minimálních strandardů směrnice o ADR a zjednodušují řešení přeshraničních sporů participací ve specializovaných platformách celoevropské povahy (např. FIN-NET pro sektor finančních služeb, NEON pro energetiku nebo TRAVEL-NET pro cestování).

I ČAP shledává v metodách alternativního řešení sporů značný potenciál. Proto k věci přistupuje aktivně a připravuje založení Kanceláře ombudsmana ČAP, z. ú., která bude kompetentní v mimosoudním řešení spotřebitelských sporů souvisejících s neživotním pojištěním. Bližší informace k tomuto projektu přinese některé z dalších vydání Pojistného obzoru.

Poznámky:

1  Bělohlávek, A. J.: Ochrana spotřebitelů v rozhodčím řízení. C. H. Beck, 2012.

2  I v české legislativě byla mediace v civilní oblasti poprvé zakotvena až roku 2012 zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci.

3  V případě mediace dosahuje úspěšnosti až 80 %. Viz in: Zoulík, F.: Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, ročník 2001, č. 8. Dostupné z: http://www.cak.cz/assets/files/181/BA_01_08.pdf.

4  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013, o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES.

5  Nařízení Rady č. 524/2013 ze dne 21. května 2013, o řešení spotřebitelských sporů on-line.

6  Http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-727_en.htm.

7  Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.